Prevzatý článok autorka: ©Zdeňka Tušková, 2010
V současné době se u nás rozvádí více než 60% manželství, tj. více než každé druhé manželství. To jsou alarmující čísla, vzhledem k tomu, že děti z takových manželství rozvodem velice trpí.
Navíc v dnešní době je velmi módní, že se partneři mezi sebou neberou, ačkoliv spolu mají děti, a v případě jejich rozchodu nejsou tato čísla nikde zaznamenaná. To znamená, že rozpady rodin jsou ve skutečnosti daleko častější, než uvádějí statistiky. Považuji proto za nutné, promluvit zde o dopadech rozvodů na rodinu a hlavně na dítě.
Dítě miluje oba své rodiče nezištnou láskou, a to i rodiče, kteří se rozvedli nebo rozešli a mají spolu konflikt. Biologicky je dítě vlastně z půlky svou matkou a z půlky svým otcem. Obě tyto poloviny jsou s oběma rodiči spojeny pevnými pouty. Bohužel, rozvodová situace bývá provázena velkým konfliktem, který se často nevyhne ani dítěti.
Dítě je do konfliktu vtaženo a neví si s ním rady. Vzájemné obviňování manželů , ke kterému často dochází, dítě těžko nese, protože velmi miluje oba své rodiče. Běžně dítěti konflikt mezi rodiči nevadí, pokud je svědkem usmiřování. V dnešní době, kdy máme možnost sednout si k televizi nebo k počítači na internet každý zvlášť, je dítě svědkem usmiřování rodičů jen velmi zřídka.
Pracuji jako systemický kouč a vedu výcvik v Pomoci rodinám systemickými metodami. Velmi často se s takovou situací v rodinách setkávám. Rodiče svému dítěti jistě nepřejí nic špatného, ale často svoji situaci prostě jenom nezvládají. Je třeba pracovat s rodiči a ukázat jim cestu z konfliktu ven. Velmi se osvědčilo pracovat s jejich zodpovědností. Při rozvodu si totiž rodiče začnou vyčítat vzniklou situaci , a to jak vzájemně jeden druhému, tak i sami sobě. Je zřejmé, že vina nezmizí, dokud za ni rodiče nepřevezmou zodpovědnost. V takovém případě mizí okamžitě. Jakmile převezmou odpovědnost, mizí vina a s ní i konflikt. Taková práce se zodpovědností předpokládá, že oba rodiče uznají své pocity lítosti nad zmařeným vztahem a teprve pak jsou připraveni nést zodpovědnost za vinu.
Vyzkoušejte si sami na sobě: když máte pocit viny, chodíte sehnutí, trpíte tíhou na bedrech, depresí apod. Když ale vezmete zodpovědnost za vinu, můžete se narovnat, nesete hlavu zpříma, s hrdostí a pocity tíhy mizí. Jinými slovy, pokud každý z rodičů dokáže přijmout zodpovědnost za svůj podíl na konfliktu, mohou si oba zachovat sebeúctu a také úctu k manželskému partnerovi.To je velmi důležité.
Pokud dítě vidí, že rodiče mají k sobě vzájemnou úctu, uklidní se. A nestačí pouze to, že se rodiče k sobě jenom chovají slušně, protože dítě je citlivé a vycítí, když je úcta hraná. Rodiče o sobě musí s úctou i přemýšlet. Pak se dítě cítí v bezpečí i v průběhu konfliktu. Mít vzájemnou úctu však není lehké, jedná se o proces, který musí prodělat. Člověk nejdřív musí jít do hloubky, najít za svým hněvem pocit lítosti a strachu a teprve pak je připraven a naladěn na úctu.
Pokud se rozvodový konflikt nedaří zvládnout s úctou, dítě je zapleteno do konfliktu rodičů a mnohdy dokonce i do konfliktu celých jejich rodin. Dítě pak postrádá roli dítěte a je vtaženo do spleti vztahů, kterým nerozumí.Žije totiž v pozici, která není jeho. Bohužel, není výjimkou, že dítě pak dokonce působí často jako zprostředkovatel zpráv od jednoho rodiče k druhému, nebo si z něj jeden z rodičů udělá kamaráda – svého spiklence. Je tak samotnými rodiči postaveno do role, která není jeho, a tak není divu, že je do této role zapleteno. Dítě samo pak není schopno z těchto rolí vystoupit.
Katastrofa je, když je dítě posunuto do role posuzovatele činů svých rodičů. Pokud chcete někoho soudit a posuzovat, musíte se postavit na místo jaksi nad něj. V tu chvíli je dítě zapleteno do vztahů, které mu jsou cizí, vzdálené a následky takového zapletení jsou pak vážné. Taková role je nahony vzdálená roli dítěte, které může cítit bezpečí.Podobné náskedky nese dítě, pokud mu je líto jednoho z rodičů. Pokud je nám někoho líto, oslabuje ho to a my se stavíme do pozice nad něj.Takové dítě opět nese roli, která není jeho. Jenom si představte situaci dítěte, jehož otec řekne svému dítěti o jeho mamince , že je například nepořádná a jeho matka řekne o otci, že je zlý a nechce se starat o rodinu. Jak se potom takové dítě asi cítí? Konec konců, už jsme řekli, že biologicky je toto dítě vlastně spojením svých rodičů.
Důležité je, aby dítě uznalo, že je vůči rodičům jen dítětem, ničím víc. Rodiče by měli své dítě vést k takovému postoji a zdůraznit mu, že svoji bolest si ponesou sami. Když se rodiče rozvádějí, dítě má pocit, že umře, a má z toho strach. Navíc dítě nemůže být v pozici posuzovatele, prostředníka nebo spiklence prostě proto, že se svými rodiči netrávilo veškerý jejich čas, zná jen část jejich života, zpravidla ani neví, z jakých kořenů přesně pochází. Málokdo například ví, z kolika sourozenců jsou jeho prarodiče a jaká byla situace v jejich rodinách. Z těchto důvodů může být jen těžko v pozici objektivního posuzovatele.
Aby byli rodiče dostatečně silní na to, vypořádat se s rozvodem s úctou k druhému, je třeba, aby čerpali sílu ze svých kořenů v původních rodinách. Pokud ovšem v jejich původní rodině byl rozvod, který také nebyl zvládnut s úctou, je to pro rodiče nevhodný vzor. Důležité je, aby se tito rodiče nezamíchali do konfliktu svých rodičů. Lékem pro ně je opět úcta, tentokrát úcta směrem ke svým rodičům.
Pokud jsou tyto vztahy zdravé a rodiče dítěte se vzhledem ke svým rodičům mohou cítit jako jejich děti, které nejsou zapleteny do konfliktů svých rodičů, mohou pak z těchto vztahů čerpat síly, které jim umožní, vypořádat se zdravě s konfliktem v současné rodině.
U muže je v takovém případě nejdůležitější vztah k otci, u ženy vztah k matce. Zvláště důležitá je podpora od jejich rodičů. Pokud je otec hrdý na svého syna a syn od něj přijímá mužství, a matka je spojená se svou dcerou a předává jí ženství, jsou oba , syn i dcera, připraveni obstát ve vztazích. A pokud dojde k rozvodu, jsou schopni se vypořádat se situací daleko dříve a jednodušeji, než ti, kteří takovou podporu nemají.
Rozvod pošramotí duše a my ho často vnímáme jako velké životní selhání. Rodiče se musí mimo jiné vypořádat s další výchovou dětí. Pokud k sobě chovají vzájemnou úctu, čeká je ještě fakt, že nesmějí bránit dětem v tom, aby se mohli ztotožnit s druhým rodičem. Tak například matka by měla svému synovi dovolit, aby mohl být stejný jako jeho otec a otec by měl souhlasit s tím, že dcera bude možná stejná jako její matka. Rodiče mají jednoduše uznat, že všechno, co bylo mezi nimi hezké, žije v jejich dětech. Nejde jen o dovolení jako takové, ale jde o vnitřní souhlas rodičů, který dítě vycítí. V tu chvíli se dítě cítí svobodné a pokud přijalo, že může být stejné, teprve pak to může později změnit.
Záměrně jsem vybrala jednoduchý přiklad, kde se rodiče rozvádí poprvé. Ale množí se případy, kdy mají rodiče i druhé nebo třetí manželství. A z těchto manželství mívají i děti. Situace se pak pro všechny komplikuje skutečností, že se děti mohou zaplést do konfliktů bývalých partnerů rodičů. Řešení mají opět v ruce rodiče. Musí si dobře vypořádat vztahy s bývalými partnery, uznat jejich existenci a postavit se k nim s úctou. Uznat pravdu, že jejich současné štěstí se mnohdy zakládá na neštěstí bývalých partnerů.
Vztahy se sourozenci mají děti v takových rodinách také více než složité. Některé sourozence mají po matce, některé po otci a některé po obou rodičích. Nezřídka některé své sourozence nikdy ani neviděli, přesto jsou tyto vztahy pro ně důležité, neboť důležité je pro ně i sourozenecké pořadí. Těžko pak najít přesnou pozici dítěte, natož mít jasno v jeho roli. Nejstarší sourozenec je vychováván úplně jinak než nejmladší. Starší děti zpravidla razí cestu těm mladším. Výzkum potvrdil,že nejstarší sourozenec nese zpravidla tradici rodiny, nejmladší benjamínek bývá rebel.
Sourozenecké role se od sebe velmi liší. Role prostředního sourozence je velmi nejasná a takové dítě je jednou v pozici staršího sourozence a jednou v pozici mladšího. Podle toho, s kým se porovnává. Taková role bývá těžká a vyžaduje velkou flexibilitu. Stejně tak jako role jedináčka, který musí zastoupit všechny role. Záměna těchto rolí a zapletení dítěte do nich s sebou nese velké následky. V sourozeneckých vztazích se dítě učí a každé dítě má tedy jiné podmínky pro toto učení a získává tak jiný vztah ke světu a žije jinou roli. Skutečnost, že se dítě narodí jako první, druhý, či další, ovlivní to, jakým člověkem se stane. Tato role sice neovlivní veškeré jeho jednání, ale má významný podíl na utváření jeho osobnosti.
Na příkladě dětí ze tří manželství můžeme pochopit, jak může být dítě popleteno. Například dítě narozené jako první ve druhém nebo třetím manželství rodičů se vnímá jako nejstarší ve své rodině i přesto, že zdaleka nejstarší není, protože ještě před ním se narodili děti z předcházejících manželsví. Pokud nemají rodiče dobře vypořádány vztahy ze svých bývalých manželství, vnímá jejich dítě svoji realitu omezeně. Nese tedy dvě role: roli nejstaršího a zároveň roli prostředního sourozence. Přesněji řečeno, je zapleten do role nejstaršího sourozence. Z tohoto zapletení není dítě schopno se samo vymanit, zvlášť když rodiče nebo jeden z rodičů by rádi vytěsnili ze svého života předcházejícího partnera často i s jeho dítětem. Skutečnost totiž působí i bez našeho vědomého souhlasu. A v tomto případě je skutečností, že dítě je až třetím sourozencem.
Rozvod bez bolesti není prakticky vůbec možný. A život je příliš složitý na to, abychom odsuzovali někoho za to, že jeho chování vedlo k rozvodu. Ale podstatné je, že jsme pro tyto lidi schopni najít řešení jejich situace pomocí jednoduchých postupů. Tyto postupy se osvědčily nejen u rozvodu, ale i u jiných druhů konfliktů, například u pracovních. Podstatou je přístup k druhému s úctou za každých okolností. Úcta dokáže vyřešit i konflikty tak velké, jako jsou například konflikty vzniklé na základě národnostních rozdílů apod. Život s sebou nese konflikty, takže úplně se jim vyhnout nemůžeme. Rodzvádějící rodiče je potřeba vést k zdravé morálce a apelovat na ně z hlediska etiky. Schopnost úcty a zdvořilosti zachovává lidskou důstojnost a konfliktům předchází.
Zdeňka Tušková
©Zdeňka Tušková, 2010